Tábor v Ledči

TÁBOR SE SPORTOVNÍM ZAMĚŘENÍM PRO DĚTI ŠKOLOU POVINNÉ (6 až 15 LET) V PROSTŘEDÍ FOGLAROVY SLUNEČNÍ ZÁTOKY

Ledeč 2018 Info o Táboře Historie O nás Foto Dopisy Napiště nám Děkujeme FAQ Spolupráce

rok 2003

Deník

Fotky 

 Občasník Pyramida

28.6.2003

První den na táboře. Teda mami, tolik dětí jako letos jsem u autobusu ještě neviděl. 4 autobusy, všechny kompletně naplněné. Už chápu proč se přihlášky zavíraly počátkem května. Jsem rád, že jsem většinou potkal své staré kamarády. Někteří jsou stále stejní, někteří, resp.některé jako např. Lucka Abatyše se absolutně změnili. Nové vlasy, žádné brýle, nový outfit. Prostě pohoda. Cesta do Ledče proběhla klasicky a ačkoli jsem čekal na dálnici drobné kolize a zácpy, vše se nám vyhlo. Cca v 11:00 jsme byli v táboře. Vybalili jsme si a začali vegetit. 14 dní v Ledči. V celku fenomén. Těším se na to, co nás letos čeká. Nejmenší špunti se těší na putování za Houžvičkou a vůbec na celý Egypt. Přiznám se, že my starší se těšíme taky. K obědu bylo rizoto. Obědvali jsme trochu později, což se obvykle na táboře první den stává. Fotka z oběda je zde. Rizoto bylo zajímavou alternací guláše, který jsme si užívali dlouhá léta. Po obědě jsme dobalili a vyrazili na obhlídku tábora. Mezitím co vloni jsme měli týpý, letos se jakoby zázrakem změnilo v pyramidu. Putování Egyptem tak dostává reálný rozměr Letos máme taky více stanů než obvykle. Pohled na „uličku smrti“ (název, který se používá od nepaměti) z prvního patra budovy je zde. V 18:00 jsme se všichni sešli na hřišti a začal klasický nástup. Fotku z nástupu najdete zde. Eva nás seznámila s tím co nás na táboře čeká, jak co funguje, kdo je čí vedoucí a že s klíšťaty nemáme otálet, nýbrž a jelikož okamžitě vyhledat zdravotníka. A propo zdravotníci. Letos opět Míša a Skalpel. Máme už první „zářezy“ pomyslným skalpelem. Zdeněk Pluhovský a jeho tříska, kterou si „sehnal“ když hráli na schovávanou. No a cca o 2 hodiny později byl na ošetřovně znovu, neboť si při fotbale odřel kolena a loket. Kdo umí ten umí. Pro informaci – k večeři byla uzená rolka a brambory. Večerka byla dnes klasicky v 21:30. Ani jsme moc neremcali. Po celodenním shonu jsme docela rádi zalezli do pelíšků. Docela se těším co se na nás letos chystá. Myslím, že Houžvičku nakonec najdeme my.


29.6.2003

Dnešní den, tj. neděle, nám dával tušit, že něco bude jinak. Ano. Bylo to tak. Budíček byl až v 8:00 a vedoucí nám prominuli rozcvičku. Přeci jenom – neděle je neděle. Pak už opět začala táborová klasika, která dávala tušit, že denní program bude stejný jako minulá léta. Jednotlivá zaměstnání nám v celku rychle ubíhala, a tak jsme se dopracovali až k obědu. Květáková polévka a šunkofleky byli táborovou klasikou, která nám všem chutnala. Polední klid jsme si tentokráte užili, protože komu by se v tom horku chtělo nějak moc extrémně běhat. Následovali další sportovní zaměstnání. Fotky z jednotlivých zaměstnání najdete zde. Při večerním nástupu jsme zjistili, že jsme doputovali do Káhiry. Zde nás přivítal domorodec Al, který nás požádal o spolupráci při hledání badatele Houžvičky. Rozdělili jsme se do smíšených družstev, vylosovali si název badatelské skupiny a nehrajícího kapitána. Pak rychle na večeři (dnes nám Kristýna nachystala sekanou a bramborovou kaši) a hurá na osobní volno. Tentokrát jsme moc nesportovali, spíše jsme se chystali na večer. Ptáte se co se dělo tak důležitého? No přeci první táborová diskotéka. Letošním trendem jsou vlasy nagelované jako bodliny, takže Filip nageloval vlasy půlce tábora. Zvládnul to v požadovaném čase a v požadované kvalitě. Hurá do jídelny vlnit se do rytmu. Když jsme se včera při prvním jídle rozkoukávali po jídelně, viděli jsme takové různé krabice a světýlka namontovaná ke stěnám a stropu. Netušili jsme co to ale umí. Když to Martin vše zapojil a zprovoznil, zjistili jsme, že naše jídelna se proměnila v pravou diskotéku se všemi vychytávkami jako je stroboskop, umělá mlha, disco koule apod. Došli mi baterie ve foťáku, zítra vše nafotím při světle, takže sami uvidíte jak si zde užíváme. Eva byla tentokráte velmi benevolentní, takže jsme šli do pelíšků malinko po půlnoci. Doufám, že ráno vstanu. Čeká nás totiž putování proti proudu Nilu. Chci být fresh, protože takové to povídání o tom, že se musí člověk zúčastnit a ne vyhrát – nic pro mě. Letos budeme PRGA.


30.6.2003

Poslední červnový den začal klasickým táborovým rituálem a tím byla rozcvička. Jsou dvě věci, které nemám rád. Tou první je segedínský guláš a tou druhou rozcvička. Fakt, že vás ráno vyženou z teplého spacáku by se ještě dal přežít. I to, že si musíte natáhnout kraťasy, triko, ponožky a boty během chvilky. Co se děje potom jsou ale hotová muka. Jemný poklus přes tábor až na takový malý plácek, kde to všechno začne. Kroutíme nohama, rukama, hlavou. Převalujeme své oudy z leva do prava, stále s nimi různě hýbeme a manipulujeme. Fakticky chybí už jen stříhání ušima. Na druhou stranu jsme si vědomi, že rozcvička k táboru patří a bereme ji jako nutné zlo. Je také pravda, že rozcvičky z dob Bohemky, kdy se každé ráno skákalo do řeky a plavalo, jsou minulostí. Naštěstí pro nás. Doufám, že vedoucí nenapadne tuto tradici obnovovat. Teď k včerejšímu restu. Tím jsou fotografie naší táborové disco aparatury. K nahlédnutí jsou zde. Dopoledne se sportovalo, což nám nečinilo problémy. Počasí nám přeje, řekl bych až moc, takže opět bylo vedro. Ale dalo se. Vedoucí nás neustále nutí nosit čepice, namáčet si hlavy a každou chvíli jdeme do jídelny povinně se napít. Trošku pruda, ale chápu to. Úpal je úpal. Ví vůbec někdo jaký je rozdíl mezi úpalem a úžehem? Já ne. Výsledek je ale asi vždycky stejný. Je vám špatně, máte teplotu a nejradši byste někam zalezli a ať po vás nikdo nic nechce. Když už jsme u těch nemocí. Podařilo se mi získat fotku našeho pana doktora Skalpela alias Míly Pavláta. Pravda při snídani, ale o to více je autentická. Kdo chce vidět našeho pana zdravotníka, ať se podívá sem. Jejda. Když mám zdravotníka tak mi ještě chybí zdravotnice. Míšo, kde jsi? Zítra tě někde odchytnu a vyfotím. Aby naši věděli :o). Po obědě jsme se sešli u ohniště, a to po smíšených družstvech. Domorodec Al nás přivítal s tím, že jsme dopluli do Gizy. V Gize jsou docela důležité věci jako např. nejstarší pyramidy, Velká Sfinga apod. Bylo nám vysvětleno, že pro staré Egypťany byl posmrtný život daleko důležitější než život, který žili na zemi. Moc se nám líbilo povídání o „Posledním soudu“, resp. o Požíračce. No a pak to začalo. Zjistili jsme, že z pyramidy utekla mumie a naším úkolem bylo mumii chytit. Nejdříve jsme museli sestavit pyramidu, a to sice z laviček, které se standardně používají ve sprchách. Fotku stavění najdete zde. Šlo to samo. Pak jsme dorazili k poušti, kde se z poloviny týmu stali velbloudi a druhá půlka se proměnila na náklad. Velbloudi si náklad naložili na záda a vydali se pouští. Cestou je čekali nástrahy ve formě medicimbálů, které představovali jedovaté hady. Těm se musela karavana vyhnout. Fotky velbloudů s nákladem najdete zde. Dále pokračovalo naše pátrání k Nilu, kde bylo naším úkolem přelít z jednoho kýble do druhého kýble pomocí okapové roury alespoň 9 litrů vody. Zdá se to jako banalita, ale věřte tomu, že to byla docela fuška. Chcete vidět náš Niloměr v akci? Koukněte se zde. Při takovém pronásledování mumie vyhládne. Co dělat? No přeci ulovit si něco k jídlu. Kořist představovaly kuželky, které bylo nutno srazit ze zdi míčem. Obrázky zde. Po vydatném obědě jsme zjistili, že mumie celou dobu běžela s námi v přestrojení za jednoho z nás. Proto jsme ji rychle zabalili a šup s ní zpátky do sarkofágu umístěného v pyramidě. Balení mumie vč. přenesení do pyramidy můžete vidět tady. Večer na nástupu nám Eva oznámila výsledky. Jak to dopadlo? První bodovaná soutěž do celotáborové hry a její výsledky – k nahlédnutí  zde. Jsem zvědavý co nachystají vedoucí na zítřek. Stále pokračujeme v plavbě proti proudu Nilu. Ještě doplním co bylo dneska k jídlu. K obědu jsme měli kuřecí plátky na přírodno s rýží a k večeři byla rajská omáčka s knedlíkem. Nechybělo samozřejmě ani maso. Rajská byla vynikající. Koukám, že jsem se dneska docela rozepsal. Když ono se toho stalo tolik zajímavého. Doufám, že i zítra bude hezky.


1.7.2003

Dneska jsme měli docela frčák. To znamená, že byla hektika. Ráno šla půlka tábora na výlet. Někteří volili osvědčenou Ledeč (nákupy apod.), jiní se rozhodli spíše pro poznávací variantu. Zbylá část tábora zůstala a užívala do sytosti sportu. Pro rodiče nejmenších píďat – zde jsou fotky vašich ratolestí před prvním zaměstnáním. Pro ostatní rodiče – pár fotek ze sportování najdete zde. Je to takový mix různých družstev a různých sportů. K obědu byla bramborová polévka a penne po boloňsku. Po poledním klidu se družstva prohodila – ti co sportovali se vydali na výlet, výletníci začali sportovat. Dneska nebyla v programu žádná celotáborová hra, tuším, že zítra nás asi nemine. Pokud se týká našeho zdraví – marodka zatím zeje prázdnotou, což je jenom dobře. Máme pár klíšťat – samozřejmě vyndaných a řádně vydesinfikovaných; k tomu pár odřenin, které se ale na sluníčku velmi rychle hojí. Odpoledne k nám dorazili zprávy o tom, že v Praze celý den vytrvale prší, takže bylo jen otázkou času, kdy to dorazí k nám. Jak to tak bývá, někdy se to vyhne, někdy ne. Tentokrát bylo „B“ správně, takže cca kolem 18:00 začalo pršet. Žádné přívalové deště, ale v celku běžný déšť. Doufám, že zítra pršet nebude. Dnes také dorazil z Francie náš nový praktikant – jmenuje se Jirka Čejka a je odchovancem zdejšího tábora. Tráví zde své prázdniny již hodnou řádku let.

 

P.S. Ondra Škorpil už umí na kajaku. Ani se nebál. A hlavně – NECVAKNUL SE!


2.7.2003

Dlouho jsem přemýšlel nad tím, jak začít dnešní psaní deníčku. Seděl jsem, vypil 1 litr čaje a pořád mě nic nenapadalo. A najednou si říkám, ty bláho člověče, ty tady pořád píšeš o tom, co jste dělali, kde jste byli a moc se nezmiňuješ o lidičkách, kteří tenhle tábor dělají. Rozhodl jsem se, že část mého dnešního psaní věnuji jim. Jak vypadá typický táborový vedoucí v Ledči? Není to žádný starý indián, který by nás nutil zdravit se bratře :o). Jsou to všechno mladí kluci a holky, kteří si LEDEČ užívají s námi. Ráno vstanou v 7:00, vyrazí do sprchy aby byli hezky čistí a voňaví. V 7:30 nám pustí písničky k hezkému vstávání. Tou dobou už stojí u našich stanů a pokojů a vytahují nás z postelí. Pak si s námi dají rozcvičku, odvedou nás na snídani a začínáme sportovat nebo se věnujeme celotáborové hře. Po obědě je polední klid, kdy vyhodnocují dopolední zaměstnání nebo naopak chystají zaměstnání odpolední či večerní. Samozřejmě jej s námi později také absolvují. Po večeři máme osobní volno. My si můžeme ve sportovním skladu vypůjčit nějaké to „náčiní“, číst si nebo prostě jen tak lebedit. Po večerce nás ještě drahnou chvíli hlídají jestli jsme ve svých postelích a pak se odeberou do klubovny, kde dolaďují detaily programu na druhý den.Výjimkou je samozřejmě služba, která nás celou noc hlídá. Tak vypadá ideální den, ale jsou i jiné dny. Jako např. dnes. Po obědě jsme měli celotáborovou hru. Zjistili jsme, že při našem pátrání po Houžvičkovi nám docházejí zásoby. Což je v poušti docela problém. Takže jsme se shromáždili na louce, která se pro účely naší celotáborovky proměnila v poušť. Čekali jsme, že přijede něco po řece (např. David s Kožichem) a zahrají nám jednu z těch svých hereckých epizod. Jenže místo lodi přiletělo letadlo. Nekecám. Normální letadlo. Nemám tím na mysli žádný Boeing, ale takové to malé letadlo. V té výšce nebylo poznat jestli je to Cesna nebo Čmelák, ale pro představu o velikosti to asi stačí. Letadlo vypustilo ve stanoveném prostou sáčky s bonbóny, které jsme pak sbírali. Byla to docela novinka, která se nám moc líbila. Mám slíbené nějaké letecké fotky z této akce, které se chystám namíchat s mými fotkami. Doufám, že se mi je podaří zítra vyvěsit. Službu měli nejmenší kluci a holčičky. Mezi základní povinnosti služby patří kromě hlídky na bráně, také vynášení košů v táboře, zametání v klubovnách a na chodbách. Mezitím co služba uklízela, ostatní vesele sportovali. Hrál se petanque, střílelo ze vzduchovky, hrál fotbal, dělala atletika, jezdila voda. Fotky jsou k dispozici zde. Taky se mi podařilo odchytit zdravotnici Míšu a vyfotit ji spolu s Davídkem a jak to dopadlo, se můžete podívat tady. Davídek je malý maskot našeho tábora už od roku 2001, takže můžete porovnat, jak nám za ty 2 roky vyrostl. Stejně jako vloni jsou tu s námi i letos nejmenší špunti. Jak asi víte, leží náš tábor u řeky. Na druhém břehu vídáme Posázavský Pacifik, který jsem autenticky zachytil. Taky mě napadlo, že byste si možná rádi prohlédli vybavení tábora, takže se podívejte na fotky marodky a sprch. Po večeři za námi přijeli psi. Ne, že by seděli za volantem a stavili se na kus řeči. Přijeli totiž členové kynologického spolku Kácov se svými „čtyřnohými mazlíčky“. Dozvěděli jsme se, že tato organizace je zaměřena na sportovní výcvik psů všech plemen. Ukázali nám výcvik poslušnosti a obrany podle Národního i Mezinárodního zkušebního řádu. Viděli jsme německého boxera, dobrmana, německého ovčáka, border kolii a labradorského retrívra. Posledně jmenovaný se připravuje na budoucí poslání vodícího psa nevidomých. Viděli jsme, co vše potřebuje psovod ke své práci, jak se psi postupně učí poslušnosti pomocí pamlsků a tzv. míčkování. Samozřejmě jsme viděli i aport a nácvik správného vedení psa při obraně osob a majetku. Fotky najdete zde. Ještě se musím pochlubit mapou, kterou pravidelně aktualizuje naše „nástěnkářka“ Dadula. Na mapě je vidět, kde se v putování za Houžvičkou právě nacházíme a také, jak si naše badatelská skupina stojí. Moc si přeju, abychom měli zabarvenou celou „pyramidu“, což znamená úplné vítězství ve hře. Hádejte, ve které ze skupin jsem já? Tady je mapa. Spát jsme šli klasicky ve 21:30 netuše, co se na nás chystá. Cca od půlnoci nás začali vedoucí budit, neboť začala noční bojová hra. Více informací o bojovce najdete zítra.


3.7.2003

Jak jsem již psal včera, čtvrtek nám začal bojovkou. Jak to tak obvykle bývá, bojovky se nehlásí. Znáte ale děti. Posloucháme co nemáme a jsme tam, kde být nemáme. Takže jsme začali tušit, že se něco chystá. Cca kolem půlnoci nás vedoucí začali budit, a to sice po stanech. Odvedli nás ke bráně, kde jsme dostali startovací lístek a pokyny. Startovali jsme po stanech, tj. po dvojicích, v intervalu cca 2 min. V noci totiž lupiči ukradli vzácný papyrus a my se museli vydat po jejich stopách. Jak to tak obvykle bývá, zloději se s lupem moc nemazlili, takže se jim vzácný svitek rozlámal na několik kousků. Na každém stanovišti byl jeden z těchto kousků a my jej museli sebrat. Cesta vedla z tábora po cestě k sousednímu táboru ke kterému jsme ale nedošli. V půli cesty je totiž odbočka na pěšinku. Když si tuto pěšinku vyšlápnete (je to totiž v celku kopec), dostanete se k nemocnici, Zde jsme postupovali doprava až jsme došli na trojúhelník. Poté jsme pokračovali přes silnici směr Stvořidla. Po cca 80 metrech je tam odbočka do mlází. Tou jste museli projít abyste se dostali k bývalému plotu nemocnice. To byl největší a nejtěžší úsek celé hry. Šlo se totiž lesem a my jsme vůbec netušili kde na nás kdo bafne. Samozřejmě, že nás vedoucí strašili již v průběhu, ale tahle cesta byla nová a tudíž z hlediska nás - bojících se dětí neprozkoumaná. Samozřejmě zde seděli největší ftipálci, mám tím na mysli Tomáše a Milana, kteří nám za zády bouchali pokličkami. O kus dál byl Martin s Martinou, kteří si vystačili i bez pokliček. Do toho se ozývalo volání Honzy – „Jsem pán lesa, a ty mě musíš požádat o projití mým lesem“. Termín „Hulákat jako na lesy“ tak dostává konkrétní podobu. Celá bojovka byla samozřejmě na čas a započítávala se do celotáborové hry. Průměrně nám trasa trvala cca 40 min. což je docela fajn. Celá bojovka skončila cca v 3:30. Jak jsme se později dozvěděli, měla být cca o 2 km delší (ke Stvořidlům). Od tohoto nás uchránila jediná věc, a to sice déšť. Večer při nástupu začalo pršet. Déšť skončil cca po 2 hodinách což umožnilo vedoucím bojovku realizovat, na druhou stranu museli operativně pozměnit trasu. To jen ukazuje jak jsou vedoucí schopni improvizovat. Tímto bych chtěl i navázat na moji včerejší úvahu. Na jednu stranu vstávají v 7:00, aby s námi mohli být na rozvičcce, celý den jsou s námi, vymýšlejí nám program, který pak operativně mění. Pak ho udělají, vyhodnotí a jdou spát. Třeba v půl čtvrté. A ráno v 7:00 nanovo. Samozřejmě každý den není takhle extrémní, ale když si vezmete, že skoro obden se každý večer (nebo i noc) něco děje (bojovka, diskotéky, pohádka, táborák) je to docela zápřah. Ale oni jsou šikovní a sqělí. Dělají tenhle tábor i když o tomhle všem vědí. Vím, že tyhle úvahy by měly patřit spíš až na konec deníku, ale tam jsem je vždycky dával poslední den na táboře. Byly to strohé větičky typu „Díky“ a „Za rok nashle“. Takže tentokrát vyhlašuji „Díky“ už na začátku tábora. Teď už ale zase zpátky k dění. Dopoledne jsme normálně sportovali, vyzkoušeli jsme sporty, které jsme na táboře ještě neměli. Po poledním klidu jsme se vrhli na vodu. Začala totiž další část našeho putování za Houžvičkou. Dojeli jsme Do Karnaku, kde jsme byli svědky svátku IPET. Tento svátek byl jedním z nejvýznamnějších ve starém Egyptě. Byl to kolotoč oslav a bohoslužeb, který trval 11 dní (za vlády královny Hatšepšut dokonce 27 dní) a jeho důvodem byla snaha o uchování mládí pro panovníka po dobu dalšího roku. IPET je chápán jako svátek boha Amona, jeho ženy Mút a syna Chonsua. Sochy byly neseny z Karnaku do Luxoru, kde se na jejich počest konaly tajné obřady. Po těch veřejných pak byly sochy naloženy na papyrové bárky a odvezeny do Karnaku. Tak takhle to chodilo v Egyptě. V Ledči to fungovalo trošku jinak, ale základ byl stejný. Vypluli jsme z mola, a to sice na kajaku. Celou dobu jsme s sebou vezli „sochu boha Amona“ – fotku můžete vidět zde. Ano vypadá sice jako brouk Pytlík, ale my jsme si z něj udělali Amona. Dojeli jsme k bojce, zde jsme se otočili a pak zase zpátky k molu. Zde jsme předali našeho Amona osazenstvu kanoe, které si opět dalo bojku. Rychle zpátky a hezky předat Amona pramicím. Pramice už jela na druhou bojku, která představovala Luxor. Zde jsme nafasovali velkého krokodýla. A toho jsme museli dopravit zpátky na molo. V tom okamžiku se nám přestal počítat čas. Na fotografie se můžete podívat zde. K večeři byly bavorské vdolky. Bylo jich celkem 728 a snědlo se jich 723. 4 vdolky zbyly. Chcete vědět co se stalo s tím jedním? Ten vypadl malému Honzíkovi Šířovi, když si ho nesl od výdejního okénka. Chcete vidět jako vypadá takové množství vdolků v praxi? Fotku si prohlédněte tady. Po večeři  vyzvali nejstarší kluci vedoucí na zápas v softbalu. Vyhráli kluci, protože jim to prostě šlo lépe. Chcete se podívat na fotky? Zde je odkaz. Když už jsme u těch fotek – dlužím Vám fotky letadla a vůbec fotky kolem této hry. Jsou zde.


4.7.2003

Vezmu to hnedka zkraje – vzkaz všem učitelkám češtiny, resp. všem pracovnicím/kům ve školství. Vím, že ve slově smíšené se píše i. Byl to test, jestli čtete pozorně. Pokud se týče čárek (interpunkce) – neřeším jí. Když chci napsat čárku, tak jí napíšu, když nechci, tak jí nepíšu. Na shodu podnětu s přísudkem se snažím dávat pozor, ne vždy se to povede. Ale to mi taky nevadí. Mám totiž prázdniny. Takže mi to prosím oznámkujte až 1. září :o) A že používám občas nespisovná slova? Přál bych vám občas slyšet slova, která se linou z úst některých z nás.

Dnešní den byl ve znamení vody a ohně. Ráno jsme se sešli na louce a nestačili se divit. Před námi jsme viděli soustavu hadic, kýblů a okapových rour. Pro staré Egypťany byl totiž Nil velmi důležitý. Nejen, že byl zdrojem vody, ale sloužil i jako „předpověď počasí“. Dokázali podle něj určit, kdy zasít, kdy sklidit úrodu a kdy budou záplavy. Takže jsme sestrojili takovou „Niloměrku“. Museli jsme se zapojit absolutně všichni, kteří jsme ve smíšeném družstvu byli. Jeden byl v Sázavě a podával kýble, pardon kbelíky s vodou. Další je lil do okapu, který vedl do trubky. Na tu byla namontována soustava hadic, která postupně rozvedla vodu do 8 nádob. Vše bylo samozřejmě na čas. Fotografie najdete zde. Moc se nám to líbilo. Po obědě jsme začali s ohněm. Večer byl totiž táborák, takže jsme museli nanosit maximum dřeva, abychom si to hezky užili. Ohniště pak připravovali  2 nejstarší chlapecké oddíly. Volili klasický tvar, a to sice pyramidu. Někdo sice může namítat, že pyramida vypadá jinak. My jsme však již nyní chytřejší, neboť víme, že se jedná o nejstarší dochovanou pyramidu pagodovitého tvaru, a to sice v Sakkaře. Jak už to tak bývá, u táboráku se i zpívá. Nám s tím vydatně pomáhala kapela „A nebo tak“. Jak to vypadalo, a to nejen večer, se můžete podívat na těchto fotografiích.

 

P.S. Dostáváme také „deník občasný“ Pyramida. Najdeme tam vždy spoustu zajímavých informací o tom, kde se právě nacházíme. Zatím máme k dispozici tři čísla, vy si je můžete stáhnout zde.


5.7.2003

Jo, tak tomuhle se říká perný den. Jestli jsem až do teď měl pocit, že jsme spíš v Egyptě a věnujeme se celotáborové hře, tak dnešek mě vyvedl z omylu. Jestli se někdy na tomhle táboře sportovalo, tak to bylo dneska, a to celý den. BYLA OLYMPIÁDA. Žádná ulejvárna, ale drsné atletické klání. Ráno (mám tím na mysli po snídani) jsme se sešli na hřišti, kde jsme se rozdělili do kategorií podle věku a pohlaví. A pak to začalo. Zůstali jsme věrni klasice, tzn. hod (tenisák nebo granát – dle věku), skok do dálky a běh. Doposud standard. Ovšem to co nachystala Emilka? To nás nenapadlo ani v nejdivočejších snech. Jednalo se o takovou na „první pohled obyčejnou opičí dráhu“. Jak se později ukázalo, pořádně jsme si na ní zamakali. Napřed jsme museli 3x přeskočit a podlézt provaz, pak proběhnout slalom, potom hezky přes lavičku a hybaj ke kroužkům. Jednalo se o klasické ringo kroužky (byly 4), které jsme museli přenést z jedné strany na druhou. A to byl největší a nejtěžší úkol. Když vám totiž kroužek vypadl nebo když jste se netrefili na tyčku, museli jste se k němu vrátit a pokus opakovat. Pak ještě rychle k medicimbálu, dotknout se ho a byl stop. Mám tu pár pěkných fotek. Snažil jsem se vybrat jen ty, které jsou něčím zajímavé. Buď postojem, obličejem nebo počtem účastníků. Z těch cca 300 fotek co jsme udělali, je to doopravdy jen zlomek. Takže – tady jsou. Po poledním klidu následovala další část olympiády, a to sice štafeta. Tentokrát jsme soutěžili ve smíšených družstvech a zapojili jsme se doopravdy všichni. Jak malí, tak velcí, jak tlustí tak hubení :o) Fotografie ze štafety jsou zde. Zdravotní dozor po celou dobu akce byl samozřejmě zajištěn. Podařilo se nám vyfotit oba zdravotníky najednou. A je to moc pěkná  fotečka. Při sportu samozřejmě vyhládne. Takže hurá do jídelny. Fotka Sabiny, které moc chutná. Po večerce se začali dít podivuhodné věci. Po táboře začali chodit pohádkové bytosti. Vedoucí totiž hráli, stejně jako každý rok, pohádku pro naše nejmenší, kteří spí na pokojích. Vedoucí nebo praktikant je vzbudí, pomůže jim se obléci a vyrazí. Obejdou několik stanovišť, kde jim vedoucí sehrají některou pohádku a děti musí uhodnout o jakou scénku se jednalo. Letos byla samozřejmě klasika, a to sice Večerníček a Perníková chaloupka. Pak už jsme mohli vidět jen novinky. Rumcajs, Manka a Cipísek, které chtěl pan Kníže vyhnat z lesa. Pak Fifinka, Myšpulín, Bobík a Piňda. Velkým hitem byli i Teletubbies. Samozřejmě jsme se dočkali i obnovené reprisy Krkonošských pohádek. Sojka Bonzačka byla opět mezi námi. Fotky najdete zde. Omlouvám se za sníženou kvalitu některých z nich, ale v té tmě se toho moc nafotit nedá.   

 

Dostali jsme také Pyramidu č. 4 – vy si jí můžete stáhnout zde.


6.7.2003 

Dnešní ráno nás překvapilo svým chladem. Byla docela zima. Do toho začalo pršet. Nebyl to takový ten klasický slejvák, ale takový ten mrholící déšť, u kterého nevíte, kdy skončí. Takže jsme si dopoledne zalezli do jídelny a skládali poničený papyrus, který jsme zachránili při noční hře. Při obědě nás přišli navštívit Teletubbies. Zatančili nám, hezky se na nás usmáli, rozloučili se a šli pryč. Bylo to milé zpestření jinak deštivého dopoledne. Fotky – zde. Po obědě jsme uctívali božstvo. Každé smíšené družstvo si vylosovalo svého boha, kterému jsme museli obětovat. Staří Egypťané měli totiž mnoho bohů; nejčastěji je zobrazovali jako člověka se zvířecí hlavou.  Museli jsme si udělat kostýmy, vymyslet „oslavnou píseň“, nalíčit sebe i boha. Samozřejmě zvolit i vhodnou hudbu. Máme zde i nějaké fotky. Večer vyzvali nejstarší kluci vedoucí na zápas ve fotbale. Nevím, co se to s našima vedoucíma letos děje, ale kluci vyhráli. Hurá. Fotky máme tady

 

 Dostali jsme také Pyramidu č. 5 – vy si jí můžete stáhnout zde.


7.7 - 8.7.2003 

Ráno se vyrojila spousta simulantů s mírnou teplotou, bolestmi hlavy apod. Dneska jsme totiž vyráželi na dvoudenní puťák a ne všem se chtělo balit do baťohů spacáky, karimatky, oblečení proti chladu a dešti (to druhé jsme nakonec nepotřebovali) a jídlo na dva dny. Tábor se rozdělil na party po dvou až třech oddílech. Většinou se spojili družstva stejně starých holek a kluků a společně jsme pak vyrazili pěšky na předem vybraná místa na Lomech. Mrňata se kousek svezla Posázavským Pacifikem, ale my starší jsme se doplahočili na místo vlastními silami. A to s vidinou, že nás ještě čeká vaření v kotlících na ohni! Trošku jsme doufali, že si z nás vedoucí dělají srandu, ale bohužel to byla pravda. Nakonec nám, hladovcům, ta šlichtička docela chutnala. Večer za zpěvu a vyprávění historek u ohně jsme pomalu usínali ve spacácích s vidinou, že nás aspoň jednou nečeká žádný budíček. Nejmenší děti strávili noc u našeho táborového týpka, takže měli večerní zpívání i s kytarou. U táboráku prý za úžasu svých kamarádů i vedoucích nakonec předvedli flétnové kvarteto. Neuvěřitelně krásně jim to prý šlo a přitom spolu hráli poprvé. V úterý ráno jsme se postupně probouzeli do slunečného dne a vařili si k snídani čaj. Pak sbalit věci, uklidit tábořiště a hurá na koupačku v lomu. Voda byla jako každý rok strašně ledová, ale stejně jsem si tam aspoň smočil palec. Při zpáteční cestě jsme se zastavili na „nákupy“ sladkostí a dárků pro svoje nejmilejší ve Světlé nad Sázavou a odtud jsme se pak vlakem přiblížili k táboru. Shledání s ostatními oddíly v táboře bylo radostné a všichni jsme si vyprávěli, co všechno nás na výletě potkalo. Ale teď už budu muset končit a zalézt do spacáku, protože mě ten puťák pěkně unavil. Dobrou noc. Fotky z puťáku najdete zde.


9.7.2003 

Tak dneska jsme si užili sport se vším všudy. Žádná celotáborová hra, žádný Houžvička. Prostě jsme si jen tak sportovali. Počasí se nám začíná pomalinku umoudřovat a začíná být teplo. Což způsobilo to, že jsme začali zlobit. Malinko. No, trochu hodně. Eva (hlavní vedoucí) byla večer na nástupu pěkně rozzlobená. Někteří totiž vymysleli novou „hru“. Nechali se inspirovat jednou z našich celotáborovek a začali používat papír k výrobě mumií. Standardně se používá na záchodě a oni ho po sobě hází. Spotřeba stoupá, což se dá snést, jde o to, že kolem záchodů to vypadá jak o vánocích. Všude bílo, takže má služba o zábavu, resp. o práci postaráno. K tomu jsme zničili téměř 90% všech ping pongových pálek. Samozřejmě byly fungl nové, takže chápu, že zuřil i Tomáš (hospodář). Výsledek na sebe nenechal dlouho čekat. Diskotéka na kterou jsme se všichni těšili se nekoná. Při večeři bylo v jídelně dusno, které by se dalo krájet. Sestavili jsme několik petičních výborů a vydali se vedoucí ukecat. Chvíli to trvalo, nakonec se nám to ale podařilo, a to s podmínkou, že do 20:00 bude tábor jako ze škatulky. To byl frmol. Skupina A na koše, skupina B na papírky, skupina C úklid kolem stanů, skupina D – hřiště. K tomu jsme si všichni uklidili ve stanech a na pokojích, takže jsme v 20:00 naskočili do rytmu a vydrželi až do půlnoci. Samozřejmě ne všichni, píďata to zabalila už v 21:30. Už si dáváme pozor. Radši. Neradi bychom přišli o závěrečnou diskotéku. Orienťák oželím, ale diskotéku – NIKDY.


10.7.2003

Dneska ráno jsme se přesunuli do Abu Simbelu. Tento chrám je moc důležitý. Je totiž nejkrásnější a nejdůležitější ze všech egyptských chrámů. Nechal jej pro sebe a svou ženu postavit Ramses II. Skládá se z Velkého a Malého chrámu. Každý chrám má několik svatyní. Velký chrám střeží několik soch Ramsese II. a členů rodiny. Staří Egypťané byli velmi chytří a věřili v magii čísel. Proto byl chrám  postaven tak, že vždy 2x ročně, a to 20. února a 20. října (datum narození a korunovace Ramsese II.) pronikly paprsky celým sálem a osvítili sousoší čtyř bohů v nejvzdálenější svatyni. Legenda tvrdí, že paprsek osvítí pouze 3 bohy, a to Amona, Rea a faraona Ramsese II. Bůh Ptah zůstává stále ve tmě. Při budování Asuánské přehrady hrozilo chrámu zatopení. My jsme to samozřejmě nemohli nechat bez povšimnutí a celý chrám jsme rozebrali a odnesli o kus výš. Vše samozřejmě po smíšených družstvech a v rámci celotáborové hry. Musím se přiznat, že se mi tahle hra moc líbila. Chrám nalepený na krabicích od papíru, který jsme museli celý přenést vypadal doopravdicky. Ostatně fotky z této hry najdete zde. Jak je již na našem táboře zvykem, ke konci pobytu nás navštíví hygienik. Ani letos nebyl výjimkou, a tak jsme je tu cca kolem 10:00 měli. Obě dámy. Hygienická stanice v Havlíčkově Brodě si polepšila. Už nemají černého Formana, ale zelenou Fabii. Už nemají za šoféra toho staršího sympatického pána, ale mladého sympatického chlapíka. Výsledek? Samozřejmě perfektní. Eva měla asi včera vidinu, když jsme museli uklízet celý tábor. Dámy přijely, prošly a zkontrolovaly co se dalo a zase odjely. Opět bez ztráty kytičky. Pochválily nás za vzorně vedené přihlášky včetně potvrzení od lékaře a veškeré bezinfekčnosti. Už chápu proč na tom vedoucí tak trvali. V průběhu návštěvy hygieniček projel táborem takový zajímavý týpek. Nevíme kdo to byl, kde se vzal, co chtěl a kam jel. Jestli ho poznáte, dejte nám vědět. Taky jsme se konečně kompletně vyfotili. Chcete se na nás podívat? No, u někoho bych to nedoporučoval, ale nechám to na vás :o) Fotografie družstev – zde. Také Dadula pokračuje v budování nástěnky, a to tak, že je téměř dokončena. Podívejte se jak máme šikovnou nástěnkářku a pěknou nástěnku.

P.S: Také jsme dnes dostali další Pyramidu, a to sice 7ičku. Chcete si ji stáhnout? Máte možnost zde.

 


11.7.2003

Jo tak co vedoucí předvedli v posledních 24 hodinách – to teda fakticky bylo žrádlo. To že jsme včera večer šli normálně spát a najednou (bylo cca 23:00) se rozhlasem ozvalo „Dnes v noci bude objasněna záhada zmizení badatele Houžvičky. Žádají se všichni badatelé a badatelky, aby se vzbudili a vyčkali na svého průvodce“, nás v celku vyvedlo z míry. Čekali jsme, že rozuzlení přijde až tak někdy v sobotu odpoledne a bude to klasický orienťák. Hm, tak teda tudle nudle. Vedoucí si nás vyzvedli ve stanech (píďata samozřejmě na pokojích) a odvedli nás k pyramidě. Před námi byli nasvíceni 3 bohové. Byli jsme totiž v Abu Simbelu a mohli jsme sledovat, co se stalo s Houžvičkou. Houžvička při hledání vzácných egyptských památek doputoval až do Abu Simbelu, kde navštívil chrám přesně v den, kdy paprsek světla proniká až do nejzašší svatyně. Byl přítomen v okamžiku, kdy paprsek světla osvítil všechny bohy. Bylo mu divné, že čtvrtý bůh je stále ve tmě. Proto vzal pochodeň a zapálil ji. Posvítil si na boha Ptaha. Dle legendy nesměl být bůh Ptah – jako nejvyšší bůh rušen. Houžvička vzbudil Ptaha, který jej za to ztrestal smrtí. V okamžiku, kdy Houžvička vstoupil do chrámu, za ním vzplála hořící šňůra. Nebylo cesty zpět. Ve chvíli, kdy si Houžvička posvítil na Ptaha ohnivou loučí a ten jej ztrestal, začalo ohnivé představení, při kterém lítaly světlice, pálily se petardy a bouchaly dělobuchy. Bylo to bombové. Jelikož jsme to fotili v noci, tak z toho moc fotek nevyšlo, je jich tedy jen pár – k nahlédnutí jsou zde. Po ukončení show nás egyptský průvodce vyzval: „Tak zahynul udatný badatel Houžvička. Nyní víte co se stalo. Žádám vás tedy o sdělení tohoto poselství lidstvu. Informujte své národy. Dnes se prosím vyspěte a zítra se vydáte na cestu zpět do Káhiry. Kdo první oznámí světu výsledek svého bádání, bude mít zásluhu na objasnění tragického skonu badatele. Bude se o něm psát ve všech encyklopediích a naučných slovnících“. Tak to jsme netušili, co se na nás chystá. Z cesty do Káhiry se totiž vyklubal docela drsný orieňták. To, že je Milan blázen víme už dávno. Ovšem to, že nás vedoucí posadí do vlaku, vyvezou do Smrčné, dají nám mapy, které jsme nikdy neviděli a řeknou „jděte“ – no tak to jsme fakticky nečekali. K tomu samozřejmě záběžné body, takže jsme si to fakticky užili. Favoriti Pyramida to trochu pomotali, takže nakonec celotáborovou hru vyhrála Karavana. Byli totiž první zpět v Káhiře, alias v táboře a zítra oznámí světu co se stalo s Houžvičkou. Jenže vy i my už to víme. Jo – fotky z orieňtáku najdete tady. Ještě 2 dny a jedeme domů. Maminko, můžu jet příští rok zase?


12.7.2003

Předposlední den na táboře. Dopoledne jsme měli sportovní; rozdělili jsme se do skupin a dali si takový malý mini turnaj. Hrála se přehazovaná, volejbal, basket, fotbal, vybíjená. Bylo to takové závěrečné sportování, které jsme si i užili, protože nám počasí přálo. Fotky ze sportování jsou zde. Opoledne jsme začali balit a musím říct, že to bylo docela nadlidský úsilí. Zejména Bára si se svými děvčátky užila. Nemám tušení, kde jsem vzal tolik věcí. Čtvrté zaměstnání byla tisková konference na které nám skupina Karavana (výherce celotáborové hry) oznámila, co se stalo s Houžvičkou. Samozřejmě zodpověděla i zvídavé dotazy přítomných novinářů. A pak už se vyhlašovalo. Výsledky celotáborové hry, úklid pokojů i stanů, výsledky sportovního dopoledne. Fotky najdete zde. Večer se nesl v klasickém rytmu diskotéky. Tentokrát byla fakticky dlouhá a fakticky bombová. Píďata šli spát až v 22:30. Myslím, že si to užili.


13.7.2003

Ráno bylo takové to zmatené. Všichni někam běhali, něco nosili a přenášeli. Ale zvládali jsme. Pak jsme samozřejmě museli uklidit tábor a už jsme tu měli Sokoly. Nejstarší hoši opět vtipně zamkli záchody zevnitř, takže měli sokolíci trochu smoldu pacholdu. Ale oni si s tím jistě nějak poradí. Naskládali jsme se do autobusů, což se neobešlo bez slziček (u některých děvčat hraničily s hysterií). Cesta proběhla v klidu, jen v některých autobusech se nesmělo jíst (nevím proč) :o) takže jsme balíčky dobufetili doma. I když řízek je řízek. Mám tu samozřejmě i nějaké fotky z balení, odjezdu a příjezdu.


14.7.2003

Ledeč 2003 – jaká byla očima vedoucích

        Pár hodin poté, co jsme vypustili děti, o které jsme se 14 dní starali, sedám k počítači, abych zauvažoval nad tím, jaká byla letošní Ledeč. Byla sportovní, bojovná, veselá, smutná, hektická, hysterická, úsměvná, dramatická, k pláči, k smíchu, zkrátka od všeho trochu.

        Už únor dával tušit, že bude jiná. První přihlášky chodili už v tuto dobou a my začínali tušit, že letos budeme muset děti odmítat. Báli jsme se toho, protože jsme si byli vědomi, že na některé stálice se nedostane. Jak se později ukázalo, naše obavy nebyly liché. V květnu jsme hlásili stop stav a já každý den s obavami otvíral schránku, abych zjistil, kolika rodičům budeme muset volat, že jejich děti letos nemůžou jet. Někteří to pochopili, jiní hartusili – tak už to chodí.

        O víkendu před táborem jsme byli nakoupit a postavit stany. Při pohledu na ty dlouhé seznamy (a později nákupní vozíky) a řadu postavených stanů nám došlo, že 146 dětí je reálné číslo. Při stavění se nám honilo hlavou – bude pršet, jaký bude puťák, jaké budu mít děti, bude se jim tu líbit, bude jim chutnat, bude je bavit celotáborová hra? Nikdy nevíte, jaká se vám sejde „skvadra“.

        Nyní, když už je po všem, můžeme zodpovědně říct, že se nám sešli skvělé děti. Některé byli ostřílenými táborníky, některé byli na táboře poprvé. Počáteční slzičky překonali touha po nových dobrodružstvích a poznání toho, že i bez mámy a táty si můžu užít pěkné prázdniny.

        Nejstarší kluci měli letos stany stranou a myslíme si, že tento model není špatný. Vždyť uznejte sami, chtít po 15ti letých „habánech“, aby šli spát ve 21:30, je trošku přitažené za vlasy. Na druhou stranu – mladší se potřebují v klidu vyspat, tak ať si jednička klábosí, jak dlouho chce.

        Jednička byla letos dobrá. Tábor tak trochu záleží na tom jaká je jednička. A není to jenom na té klučičí straně. I holčičí „Osmička“ (též jsme jim přezdívali Gazely) musí být dobrá. Ve smíšených družstvech ukázali, že se umí postarat o tým i o ty nejmenší. Byli přirozenou autoritou bez silných řečí. Dokázali za těch 14 dní vytvořit dobrou partu, se kterou se dalo vyjít. Dalo - používáme záměrně, protože přiznejme si otevřeně – občas byli na pěst. Ale kdo kdy nebyl?

        Dalším oříškem, který jsme řešili, bylo to, jak rodiče „skousnou“, že 2 holčičí oddíly povedou kluci. Skousli to. Občas mi bylo Tondy líto, a to zejména v okamžiku, kdy se táborem sborově ozývalo: „Tondóóóóó´“. Později jsme Tondovu smečku překřtili na „13 rozzuřených tchýní“. Jasné a výstižné. Jak ty ho občas sekýrovaly!

        Nejmenší svišti si to letos museli užít. Jirka a Bára jim poskytovali maximální servis, k tomu se jim věnovali všichni ostatní. Během několika hodin všichni vedoucí i praktikanti znali jména všech píďat. Takže kdykoli kolem nás šlo nějaké malé dítě, neopomněli jsme se ho zeptat jak se má, co dělá a kam jde.

        Na začátku jsem použil přívlastek k pláči. Plakat se nám chtělo předposlední den tábora. Nebylo to ani únavou, ani bolestí jako spíš zjištěním, že i na našem táboře se krade. Mobilní telefon byl pro někoho lákavou vidinou – snad zisku? Můžete to říkat kde chcete. Psát kam chcete. Stejně vás neposlechnou a rozhodnutí vzít si s sebou telefon za 15.000,- Kč bylo opravdu neuvážené. Nakonec ale všechno dobře dopadlo. Telefon se našel, vrátil zpět k majiteli a všichni jsme to společně oslavili báječnou atmosférou na závěrečné diskotéce.

        A jak se říká – konec dobrý, všechno dobré, tak bych tuhle

Home | Ledeč 2018 | Info o táboře | O nás | Historie | Foto | Dopisy | Napište nám | Děkujeme | FAQ | © 2018 AZ HUJER, z.s.